Někdo se nechá
tetovat, já dělám divadlo
rozhovor
Po představení Valérie
aneb slepičí mor! olomouckého Ansámblu
Oz jsme položili jeho režisérovi Petrovi KlariNovi Klárovi několik otázek.
Dřív jsi režíroval
spíše moderní dramatiku, tak proč ta odbočka ke klasickému Nezvalovi?
P.K.K.: Ono to tak
úplně není. Já touto inscenací poeticky navazuji na moji inscenaci Krysaře aneb tohle ráno přerodilo svět z roku
2007, kterou jsem dělal pro Tramtárii (olomoucká nezávislá divadelní scéna –
pozn.red.). To spadá do druhé linie mojí tvorby, což jsou autorské adaptace
klasických literárních děl.
Co bylo Tvojí největší
režijní výzvou v případě Valérie?
P.K.K.: Ty výzvy byly dvě. Popasovat se s literární
předlohou, což je v tomto případě jednodušší, protože to je řečeno už
v předmluvě. Nezval zde mluví o tom, že román je černý a pokleslý. A potom
existuje filmová adaptace Jaromila Jireše, která je v dnešní době skoro
pozapomenutá, ale já ji pokládám za jeden z nejerotičtějších filmů u nás.
Takže výzva byla pracovat s něčím, co je v podstatě porno, tak aby to
jako porno nevypadalo.
Pracoval jsi i
s profesionálními herci, ale teď pracuješ se studenty olomoucké Univerzity
Palackého. Přistupuješ k nim rozdílně, co se týče režie?
P.K.K.: Vlastně moc ne, protože Ansámbl Oz je taková
platforma, na jejímž základě studenti získávají zkušenosti z profesionálního
divadelního provozu. Raději razím formu, kdy se pracuje intenzivněji, ale
krátký čas, než když se to vleče v delším časovém horizontu. Spíše budu
pracovat s amatérským hercem, pro kterého jsem na prvním místě, než s
profesionálem, pro kterého jsem na místě čtvrtém. Já potřebuji soustředěného
herce, ale je pravda, že na limity se pak naráží v reprízách.
Jak jste se popasovali
s prostorem, ve kterém jste tady hráli? (půdní prostor jednoho z domů
na Velkém náměstí – pozn. red.)
P.K.K.: Ten prostor byl úžasný, ale limity tam byly. Ten
zásadní, za který se veřejně omlouvám, byl ten, že jsme to zapomněli pokropit (míněna
prašná podlaha půdy – pozn.red.) a samozřejmě mizanscéna musela být poněkud
přizpůsobena. Já jsem říkal, že to byla symbióza dvou populárních směrů v divadle,
a to bytového divadla a site specific.
Jak bys Ty sám
definoval inscenaci Valérie?
P.K.K.: Já si myslím, že ta inscenace je masochistická láska
na zbytek mého života. Někdo se nechá tetovat, já dělám divadlo.
P.K.K.: Dnes jsem mnohem víc teoretizující praktik, než praktikující teoretik. Když režíruji, snažím se nepsat. Naopak mě to rajcuje, protože to je přesně na hranici střetu zájmů. Nejvíc se potkává teorie s praxí v momentě, kdy analyzuji daný text. Myslím si, že divadlo není medicína, takže je úplně jedno, jestli to člověk vystudoval na DAMU, UP nebo na VŠMU. Důležité je, jak člověk přemýšlí, a že to divadlo dělá.
Co plánuješ do
budoucna s Ansámblem Oz?
P.K.K.: Na konci září by měla být premiéra projektu Death Valley Junction, je to adaptace
německého dramatika Alberta Ostermaiera, a když to dobře dopadne, čeká mě adaptace
Schillerovy hry Úklady a láska, kde
chci spojit starý romantismus s neoromantismem.
Děkujeme za rozhovor!
Henrietta Ctiborová, Lukáš Buchta