Rozhovor s Petrem KlariNem Klárem (Ansámbl Oz, Olomouc)

Někdo se nechá tetovat, já dělám divadlo

rozhovor

Po představení Valérie aneb slepičí mor! olomouckého Ansámblu Oz jsme položili jeho režisérovi Petrovi KlariNovi Klárovi několik otázek.

Dřív jsi režíroval spíše moderní dramatiku, tak proč ta odbočka ke klasickému Nezvalovi?

P.K.K.: Ono to tak úplně není. Já touto inscenací poeticky navazuji na moji inscenaci Krysaře aneb tohle ráno přerodilo svět z roku 2007, kterou jsem dělal pro Tramtárii (olomoucká nezávislá divadelní scéna – pozn.red.). To spadá do druhé linie mojí tvorby, což jsou autorské adaptace klasických literárních děl.

Co bylo Tvojí největší režijní výzvou v případě Valérie?

P.K.K.: Ty výzvy byly dvě. Popasovat se s literární předlohou, což je v tomto případě jednodušší, protože to je řečeno už v předmluvě. Nezval zde mluví o tom, že román je černý a pokleslý. A potom existuje filmová adaptace Jaromila Jireše, která je v dnešní době skoro pozapomenutá, ale já ji pokládám za jeden z nejerotičtějších filmů u nás. Takže výzva byla pracovat s něčím, co je v podstatě porno, tak aby to jako porno nevypadalo. 

Pracoval jsi i s profesionálními herci, ale teď pracuješ se studenty olomoucké Univerzity Palackého. Přistupuješ k nim rozdílně, co se týče režie?

P.K.K.: Vlastně moc ne, protože Ansámbl Oz je taková platforma, na jejímž základě studenti získávají zkušenosti z profesionálního divadelního provozu. Raději razím formu, kdy se pracuje intenzivněji, ale krátký čas, než když se to vleče v delším časovém horizontu. Spíše budu pracovat s amatérským hercem, pro kterého jsem na prvním místě, než s profesionálem, pro kterého jsem na místě čtvrtém. Já potřebuji soustředěného herce, ale je pravda, že na limity se pak naráží v reprízách. 

Jak jste se popasovali s prostorem, ve kterém jste tady hráli? (půdní prostor jednoho z domů na Velkém náměstí – pozn. red.)

P.K.K.: Ten prostor byl úžasný, ale limity tam byly. Ten zásadní, za který se veřejně omlouvám, byl ten, že jsme to zapomněli pokropit (míněna prašná podlaha půdy – pozn.red.) a samozřejmě mizanscéna musela být poněkud přizpůsobena. Já jsem říkal, že to byla symbióza dvou populárních směrů v divadle, a to bytového divadla a site specific. 

Jak bys Ty sám definoval inscenaci Valérie?

P.K.K.: Já si myslím, že ta inscenace je masochistická láska na zbytek mého života. Někdo se nechá tetovat, já dělám divadlo. 

Nemáš pocit, že se v Tobě občas pere teoretik s praktikem? (Petr KlariN Klár je absolventem oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a masmédií na UP Olomouc – pozn. red.)
 P.K.K.: Dnes jsem mnohem víc teoretizující praktik, než praktikující teoretik. Když režíruji, snažím se nepsat. Naopak mě to rajcuje, protože to je přesně na hranici střetu zájmů. Nejvíc se potkává teorie s praxí v momentě, kdy analyzuji daný text. Myslím si, že divadlo není medicína, takže je úplně jedno, jestli to člověk vystudoval na DAMU, UP nebo na VŠMU. Důležité je, jak člověk přemýšlí, a že to divadlo dělá.

Co plánuješ do budoucna s Ansámblem Oz?

P.K.K.: Na konci září by měla být premiéra projektu Death Valley Junction, je to adaptace německého dramatika Alberta Ostermaiera, a když to dobře dopadne, čeká mě adaptace Schillerovy hry Úklady a láska, kde chci spojit starý romantismus s neoromantismem. 

Děkujeme za rozhovor!

Henrietta Ctiborová, Lukáš Buchta