Rozhovor s Petrem KlariNem Klárem (Ansámbl Oz, Olomouc)

Někdo se nechá tetovat, já dělám divadlo

rozhovor

Po představení Valérie aneb slepičí mor! olomouckého Ansámblu Oz jsme položili jeho režisérovi Petrovi KlariNovi Klárovi několik otázek.

Dřív jsi režíroval spíše moderní dramatiku, tak proč ta odbočka ke klasickému Nezvalovi?

P.K.K.: Ono to tak úplně není. Já touto inscenací poeticky navazuji na moji inscenaci Krysaře aneb tohle ráno přerodilo svět z roku 2007, kterou jsem dělal pro Tramtárii (olomoucká nezávislá divadelní scéna – pozn.red.). To spadá do druhé linie mojí tvorby, což jsou autorské adaptace klasických literárních děl.

Co bylo Tvojí největší režijní výzvou v případě Valérie?

P.K.K.: Ty výzvy byly dvě. Popasovat se s literární předlohou, což je v tomto případě jednodušší, protože to je řečeno už v předmluvě. Nezval zde mluví o tom, že román je černý a pokleslý. A potom existuje filmová adaptace Jaromila Jireše, která je v dnešní době skoro pozapomenutá, ale já ji pokládám za jeden z nejerotičtějších filmů u nás. Takže výzva byla pracovat s něčím, co je v podstatě porno, tak aby to jako porno nevypadalo. 

Pracoval jsi i s profesionálními herci, ale teď pracuješ se studenty olomoucké Univerzity Palackého. Přistupuješ k nim rozdílně, co se týče režie?

P.K.K.: Vlastně moc ne, protože Ansámbl Oz je taková platforma, na jejímž základě studenti získávají zkušenosti z profesionálního divadelního provozu. Raději razím formu, kdy se pracuje intenzivněji, ale krátký čas, než když se to vleče v delším časovém horizontu. Spíše budu pracovat s amatérským hercem, pro kterého jsem na prvním místě, než s profesionálem, pro kterého jsem na místě čtvrtém. Já potřebuji soustředěného herce, ale je pravda, že na limity se pak naráží v reprízách. 

Jak jste se popasovali s prostorem, ve kterém jste tady hráli? (půdní prostor jednoho z domů na Velkém náměstí – pozn. red.)

P.K.K.: Ten prostor byl úžasný, ale limity tam byly. Ten zásadní, za který se veřejně omlouvám, byl ten, že jsme to zapomněli pokropit (míněna prašná podlaha půdy – pozn.red.) a samozřejmě mizanscéna musela být poněkud přizpůsobena. Já jsem říkal, že to byla symbióza dvou populárních směrů v divadle, a to bytového divadla a site specific. 

Jak bys Ty sám definoval inscenaci Valérie?

P.K.K.: Já si myslím, že ta inscenace je masochistická láska na zbytek mého života. Někdo se nechá tetovat, já dělám divadlo. 

Nemáš pocit, že se v Tobě občas pere teoretik s praktikem? (Petr KlariN Klár je absolventem oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a masmédií na UP Olomouc – pozn. red.)
 P.K.K.: Dnes jsem mnohem víc teoretizující praktik, než praktikující teoretik. Když režíruji, snažím se nepsat. Naopak mě to rajcuje, protože to je přesně na hranici střetu zájmů. Nejvíc se potkává teorie s praxí v momentě, kdy analyzuji daný text. Myslím si, že divadlo není medicína, takže je úplně jedno, jestli to člověk vystudoval na DAMU, UP nebo na VŠMU. Důležité je, jak člověk přemýšlí, a že to divadlo dělá.

Co plánuješ do budoucna s Ansámblem Oz?

P.K.K.: Na konci září by měla být premiéra projektu Death Valley Junction, je to adaptace německého dramatika Alberta Ostermaiera, a když to dobře dopadne, čeká mě adaptace Schillerovy hry Úklady a láska, kde chci spojit starý romantismus s neoromantismem. 

Děkujeme za rozhovor!

Henrietta Ctiborová, Lukáš Buchta

Kristýna Hulcová, JAMU, Brno: Neopustíš mě?

Mami? Řekni mi, kdo jsem.

reflexe

Herečka vs. postava. Dalo by se říct, že je to doslova boj o přežití. Kristýna Hulcová, studentka činoherního herectví JAMU, v monodramatickém představení Neopustíš mě? zobrazuje psychický a fyzický souboj mezi sebou samou a postavou Iriny Arkadinové z Čechovova dramatu Racek. Scéna je přizpůsobena tak, aby připomínala šatnu v divadle. Po derniéře tak dochází k logické otázce „Kdo jsem já?“. Existenciální problém lidské duše je zaobalen do prvoplánové fázovosti. Už mockrát propíraný koncept tak má problém zaujmout a představení se stává plochým obrazem další ženy, jež se stala obětí své práce. Na druhou stranu se dobrým prvkem stává využití audio hlasu Arkadinové nebo symbol telefonu, jako poslední záchrany, jako stébla, které spojuje herečku s reálným světem.

Lukáš Buchta

Geisslers Hofcomoedianten, Kuks: Valdštejn

Hof!

reflexe

Geisslers Hofcomoedianten uvedli ve středu v prostorách Městské hudební síně inscenaci Valdštejn. Scénář hry je inspirovaný barokním textem, který se jako první zabýval osobností Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, velitele a generalissima císařského vojska. Hra, specifikovaná jako hospodsko-šarvátkové politikum, by se také dala označit za nějakou doku-drama komedii.

Vše uvádí rozhlasová relace, která představí herce, a seznámí nás s historickým kontextem. Během hry a na konci hry se ještě k rozhlasovému komentáři vrací a jsme tak nenásilně seznámeni s vnitřní motivací Valdštejna, i oním kontextem. Děj se odehrává v hospodě, kde hlavním a jediným pravým mokem je pivo – vše vlivné, tradiční, loajální k českým úmyslům a hlavně vše procísařské. Hospodská/ Císař Ferdinand II. demonstruje, že „dnes se bude čepovat pivo Ferdinand“ a hospoda se začne pomalu plnit. Po chvilkovém pochlebování i náznacích kritiky směřované k novému pivu se objeví postava, která s výsměchem celého „českého písečku“ sebere své síly a vypije/ porazí dvojitého Turka. Okamžitě si získá obdiv.

Ve stejné poetice se pokračuje po celou dobu představení. Inscenace je přímo nabitá řadou metafor a obrazných výrazových prostředků. Častým je například mluvení do rámu obrazu, který lze dešifrovat jako okno do duše neboli „pravé já“ či „televizní okénko“. Také se setkáváme se spoustou scénických náznaků, které když nebudou divákem pochopeny, vlastně se nic strašného nestane. Takovým je například neustálá přítomnost koně, jež má symbolizovat Valdštejnovu známou lásku ke koním. Dále je scéna postavena více méně ze slámy odkazující jak na slavnost masopustu, kterým celá hra vrcholí, tak na jakýsi chlívek. Podobným příkladem může být výstup se švédskou dívkou nebo jeden z posledních obrazů inscenace – zrada.

Každý divák si v inscenaci může (a nemusí) najít to své. Celkově jde o opravdový divadelní zážitek a Geisslers se dají skutečně označit za divadlo s velkým D. Hof! 

Tereza Píchová

Smartphone party v šapitó Q10 na Kavčím plácku

Party podle vlastního vkusu 
glosa

Stane se vám občas, že jste na akci a příliš se vám nepozdává zvolený playlist? Máte někdy chuť zahrát si něco vlastního? Ve středu ve večerních hodinách proběhla na Kavčím plácku ve stanu Q10 Smartphone party. V první chvíli to zní jako hipsterská sešlost, ale celkově jde o zajímavý koncept, jak využít moderní technologie k větší zábavě. Prostě si jen tak přijdete, zapojíte telefon a můžete hrát vlastní výběr. Otázkou zůstává, jestli ostatní bude váš styl zajímat. Jde sice o dobrý „podnikatelský“ záměr, nicméně nebylo by lepší se vrátit ke tradičním „house“ party, kam si pozvete přátele se stejným hudebním vkusem?  

Lukáš Buchta